Jako asi mnoho dalších lidí jsem zklamán z dosavadního účinkovaní naší vlády vzešlé z voleb před několika měsíci. Po počáteční naději, že díky dost silné většině koalice v parlamentu konečně dojde k reformám, které zatím všechny předchozí vlády pouze slibovaly, vypadá vše jinak. Že to nebude procházka růžovým sadem napovídalo už poměrně dlouhé vyjednávání o koaliční smlouvě. „Vyskakovaly“ si zejména Věci veřejné (můj názor na tuto stranu chystám do dalšího příspěvku). Že malé koaliční strany okopávají kotníky svých větších partnerů už dobře známe z minulosti, výborně to uměli lidovci bez ohledu na barvu koalice, ve které právě seděli. Nicméně povedlo se a vláda začala pracovat.
Brzy se ale tak nějak začala hroutit představa, že se bude jednat o vládu protikorupční a proreformní. Vynořily se aféry Drobil – Michálek, Vondra, Bártovy statisícové obálky a jiné větší či menší "průšvihy". Premiér Nečas místo řízení státu musí soudcovat hádky v koalici a odolávat tlaku různých ekonomických skupin (kmotrů) ve vlastní straně. Přitom ve standardních poměrech by byl pravděpodobně velmi kompetentním premiérem.
Reforma zdravotnictví také nezačala nejšťastněji. Zatímco ministr Julínek začal svoji reformu zavedením poplatků, odborářští vyděrači z LOKu přinutili ministra Hegera začít jeho reformu zvýšením svých platů.
Z avizované důchodové reformy zbyly nic neřešící trosky s v podstatě zachovaným průběžným systémem, což bych čekal spíše od levicové vlády (přesto opozice tuto „reformu“ silně kritizuje). Nahrazení výpadku důchodového systému má přijít ze zvýšené a sjednocené DPH, přičemž první návrh na jednotnou sazbu 20% byl evidentně přestřelený.
A když už se zdálo, že vláda bude pracovat na návrzích reforem, přišla největší vládní krize. Členové strany, která měla být garantem otevřenosti a boje proti korupci, si navzájem předávají obálky se statisíci korun, navzájem se osočují, intrikují, pomlouvají a pořizují tajné nahrávky.
Bohužel vše směřuje k tomu, že veškeré reformní snahy i pod tlakem blížících se dalších voleb vyšumí do ztracena, stejně jako v minulosti. Jediný, kdo má z této situace je radost, je opozice, která ani nemusí nic dělat a preference jí utěšeně rostou. Rád bych se v tomto směru mýlil, čas ještě je, ale není ho mnoho. Navíc vláda nikdy reformy příliš nevysvětlovala veřejnosti a nyní s pošramocenou pověstí bude podporu občanů získávat jenom těžko. Jako pravicově smýšlející člověk jsem z dosavadního vývoje zklamán a nabízí se úvaha, jestli vůbec ještě situace může být horší i v případě pravděpodobného vítězství socialistů v dalších volbách.
Žádné komentáře:
Okomentovat