Asi se shodneme, že se na nás ze všech stran valí spousta informací – a kupodivu většina z nich je negativních. Pokud by mimozemšťané monitorovali naše informační média, asi by byli překvapeni, že naše civilizace ještě vůbec existuje. Vždyť přeci mezi všemi těmi válkami, teroristickými útoky, vraždami, státními převraty, požáry, zemětřeseními, korupcí a rozkrádáním se vlastně nedá přežít. Podle mého názoru ale skutečnost není tak tragická.
Asi je nějak vývojově dáno, že nás zajímají spíše špatné zprávy. Média poptávku po nich rády uspokojují, protože to znamená vyšší sledovanost a z ní vyplývající vyšší příjmy z reklamy. Nedávno jsem náhodou přepnul na televizi Prima v době hlavních zpráv a s vykulenýma očima jsem zjistil, že mají po hlavních zprávách půlhodinový blok „černé kroniky“ (Krimi zprávy a Krimi plus). Předcházející hlavní zpravodajská relace také většinou nepřináší příliš dobrých zpráv. Nevím, jestli následující bulvární VIP zprávy jsou schopné naplnit optimismem (toto uvádím jako příklad, nejsem proti Primě ani jiné televizi nějak zaujatý)...
Informací je stále více a jsou zejména díky internetu snadno dosažitelné. Dřív jsme často o spoustě událostí nevěděli – byly cenzurovány (třeba informace o havárii v Černobylu), propagandisticky zkresleny (válka v Koreji a jiné konflikty studené války), byly považovány za nedůležité nebo se prostě kvůli omezené kapacitě sdělovacích prostředků vůbec nezveřejnily. Kdo z vás ví, že v roce 1976 postihlo Čínu zemětřesení, jemuž padlo za oběť zhruba čtvrt milionu lidí? Nedávné zemětřesení a tsunami v Japonsku jsme přitom mohli sledovat v podstatě v přímém přenosu. Dnes leží informace volně na informační dálnici, takže zatímco v roce 1986 po výbuchu reaktoru v Černobylu Češi vesele sbírali radioaktivní houby, po havárii ve Fukušimě (s daleko menšími úniky radiace a vzdáleností přes půl zeměkoule) se někteří obávají ozáření a těmito obavami zaplňují internetové diskuze. Je důležité si zdroje informací vybírat a hlavně používat zdravý rozum – ne všemu lze na 100% věřit a zprávy je třeba přijímat i kriticky a se zdravým selským rozumem.
Dalším zdrojem naštvanosti je politické handrkování (tomu jsem se věnoval i v jiných příspěvcích), korupce a tunelování. Jsou to určitě závažné problémy, ale tyto jevy se v různé míře vyskytují i v jiných zemích, a přitom se jejich obyvatelé nedají tolik znechutit (tím rozhodně nechci naznačit, že se má v tomto směru rezignovat na nápravu).
Myslím, že na svět je třeba dívat se s optimismem. Opravdu nežijeme ve špatné době ani ve špatné zemi. Stačí se podívat do historie o několik desítek nebo stovek let zpátky nebo se geograficky posunout o pár tisíc kilometrů na jih nebo východ. Míra bezpečí, pohodlí a materiálního dostatku, kterou máme „tady a teď“ k dispozici, je neporovnatelná. Co se týká „materiálna“, patříme mezi dejme tomu pětinu nejbohatších obyvatel na světě. Bohužel naše „duchovno“ na toto asi není připraveno, protože podle jakýchsi výzkumů jsou nejšťastnější obyvatelé právě některých zemí, které patří k nejchudším. Možná právě kvůli našemu solidnímu hmotnému zabezpečení máme tendenci říkat si, že „dobře už bylo“.
Snažím se být optimista. Prostě nechci se dívat se na napůl vypitý půllitr piva jako na poloprázdný, ale na poloplný. Lidem mám tendenci spíš věřit, naopak nedůvěřuji nejrůznějším spikleneckým teoriím. Věřím, že většina politiků se opravdu snaží tuto zemi vést správným směrem a jejich nesváry jsou spíš dané neschopností se domluvit. Věřím, že většina podnikatelů a obchodníků je poctivá a že zaměstnavatelé si svých zaměstnanců váží a naopak že zaměstnanci se snaží, aby byli svému zaměstnavateli (a tím i společnosti) co platní.
Každý žijeme svůj soukromý život sami a máme ho ve svých rukou. Můžeme se věnovat svým koníčkům, vybírat si své přátele, vychovávat děti, bavit se, setkávat se s příbuznými, cestovat, sportovat... prostě vytvořit si svůj svět tak, abychom se v něm cítili dobře. Pak na nás budou doléhat starosti toho „velkého“ světa daleko méně. Je prostě potřeba zbavit se tolik rozšířeného škarohlídství.
Podle jakéhosi dalšího výzkumu jsou nejšťastnější ti lidé, kteří jsou spokojeni s tím, co mají. Kdybychom se podle toho řídili, asi bychom nebyli po technické stránce tak daleko, jako jsme dnes, ale možná bychom byli daleko spokojenější. Jeden z Murphyho zákonů říká, že „optimista je jenom špatně informovaný pesimista“. Já jenom dodám, že je důležité být hlavně realista.
sobota 22. října 2011
pátek 29. dubna 2011
Věci (ne)veřejné
Věci veřejné ve mně nebudily moc důvěry už v předvolební kampani. Mnozí upozorňovali, že se jedná o manažersky pojatý projekt – neboli „firmu“ založenou za účelem získání politického vlivu. To samo o sobě ještě nutně nemusí být nic špatného, pokud je tak konáno s dobrými úmysly. Vždyť už mnoho let se z různých stran ozývá volání po nových tvářích v politice a tady se jich objevilo poměrně dost. Voliči dobře slyší na boj proti korupci a tzv. politickým dinosaurům. Ovšem výsledek je poměrně tristní. Tato strana vlastně neví, jestli je pravicová, levicová nebo středová. Spolurozhodování sympatizantů („véčkařů“) prostřednictvím internetových anket spíš připomíná reality show nebo výběr nové Superstar na Nově. Nic proti přímé demokracii, ale aby řádově stovky v podstatě anonymních lidí rozhodovaly o osudech tohoto státu a toto rozhodnutí bylo závazné, to je na pováženou. Jednak je výsledek relativně lehce manipulovatelný, jednak pochybuji o dostatečné informovanosti respondentů potřebné ke kvalifikovanému rozhodnutí – a jistě bych našel spoustu dalších rozporů.
Největším problémem jsou ale jednotliví politici VV počínaje Radkem Johnem. Pokud měl někdo z „nových tváří“ pro vstup do politiky ty nejlepší předpoklady, měl by to být právě on. Je to inteligentní člověk s průpravou v médiích, dobrý diskutér, mezi občany populární a s přístupem k informacím. Bohužel hned od začátku výkonu funkce ministra vnitra bylo vidět, že přecenil své síly. Své bohaté vyjadřovací schopnosti často používá k vytáčkám a slibovaná otevřenost jde stranou.
Na Vítu Bártovi je vidět, že není zvyklý na diskuze a vše má tendenci řešit „silou“ – prostě z pozice majitele firmy. Zatím není úplně zřejmé, jestli ho máme považovat za Jasoně, nebo Drsoně české politiky, minimálně ale za nešiku (jeho podstrkované obálky, dřívější vyjádření o získávání veřejných zakázek ovlivňováním zadavatelů atd.)
Nevím, jaké kvalifikační předpoklady pro výkon funkce ministra školství dává panu Dobešovi jeho funkce hlavního personalisty v bezpečnostní agentuře ABL (dobře, je vystudovaný psycholog). Že dal své podřízené poměrně vysoké odměny mi ani tak nevadí, pokud si je opravdu zasloužila. Ale zaráží mě, že tak vytížený člověk má čas dopisovat nějakou diplomovou práci, o morálním rozměru nemluvě. Sledování e-mailů na jeho ministerstvu může (ale také nemusí) být kostlivcem vypadlým ze skříně jeho předchůdců.
Kristýna Kočí je kapitola sama pro sebe. Když byla zvolena do parlamentu, říkal jsem si, co asi pětadvacetiletá holka s minimálními zkušenostmi z reálného života (pohybovala se hlavně jako asistentka v politice) může jako programová ředitelka vládní strany této zemi přinést. Tak nějak na mě působila jako přehnaně ambiciózní kariéristka. Skutečnost ještě mé očekávání překonala. Nevím, jestli je vypočítavá, nebo hloupá (možná od každého trochu) a její role Bondgirl by byla k smíchu, kdyby nebyla spíš k pláči. Jako intrikánka se rozhodně neosvědčila a upřímné úmysly jí snad už nikdo věřit nemůže. Její vyjadřování na známé nahrávce patří do knajpy nejnižší cenové skupiny, ať už o nahrávání věděla, nebo ne.
Jaroslav Škárka je další, kdo může být jak padouch, tak hrdina. VV spoluzakládal a je možné, že ho opravdu vývoj v této straně znechutil a donutil ho udělat to, co udělal. Že ale bez skrupulí (a bez smlouvy) přijímal několik měsíců peníze a až pak si uvědomil, že se asi vlastně jedná o úplatek, je dost podezřelé.
Stanislav Huml je tak trochu neřízená střela a lehce střečkoval už od vstupu do politiky. Je to bývalý policista, dokonce „náš“ středočeský ředitel PČR. I když je považován za dopravního experta, některé jeho návrhy na mě působí tak, jako by asi lítal vrtulníkem a silnice znal jenom letem – světem.
Ekonomický expert Michal Babák dluží spoustu milionů, ale neváhá si dalších šest mega půjčit, aby je mohl věnovat své straně – protože už od roku 2006 je mu jasné, že vydělá ukrutnou hromadu peněz. Prostě ekonomický expert, jakého pro náš zadlužený stát hledáme.
Jednookým králem je tak Kateřina Klasnová, vystudované theoložka (!). Žádné aféry, kultivované vystupování a alespoň nějaké zkušenosti alespoň z pražské komunální politiky (jestli je toto ale výhodou si nejsem tak jistý :-)), a vlastně ještě Karolína Peake.
Že se vesele členové VV tajně nahrávají, poskytují nahrávky tisku, vylučují se ze strany bez obhajoby, státní správu promořují bývalými zaměstnanci „černošerifovské“ agentury ABL – na to už ani snad nemá cenu reagovat. Tato rozhádaná partička vrtá díry pod čarou ponoru do vlajkové lodi (vlády), která by měla vést tuto zemi vlnobitím vpřed.
Prostě z účastníků ankety TýTý, jak nazval voliče Věcí veřejných Miroslav Kalousek, se stali diváci Big Brothera (nebo Vyvolených? - VV) – mohou hlasovat a mají i dostatek informací z různých kamer a mikrofonů. Výsledek je stejně nechutný.
Největším problémem jsou ale jednotliví politici VV počínaje Radkem Johnem. Pokud měl někdo z „nových tváří“ pro vstup do politiky ty nejlepší předpoklady, měl by to být právě on. Je to inteligentní člověk s průpravou v médiích, dobrý diskutér, mezi občany populární a s přístupem k informacím. Bohužel hned od začátku výkonu funkce ministra vnitra bylo vidět, že přecenil své síly. Své bohaté vyjadřovací schopnosti často používá k vytáčkám a slibovaná otevřenost jde stranou.
Na Vítu Bártovi je vidět, že není zvyklý na diskuze a vše má tendenci řešit „silou“ – prostě z pozice majitele firmy. Zatím není úplně zřejmé, jestli ho máme považovat za Jasoně, nebo Drsoně české politiky, minimálně ale za nešiku (jeho podstrkované obálky, dřívější vyjádření o získávání veřejných zakázek ovlivňováním zadavatelů atd.)
Nevím, jaké kvalifikační předpoklady pro výkon funkce ministra školství dává panu Dobešovi jeho funkce hlavního personalisty v bezpečnostní agentuře ABL (dobře, je vystudovaný psycholog). Že dal své podřízené poměrně vysoké odměny mi ani tak nevadí, pokud si je opravdu zasloužila. Ale zaráží mě, že tak vytížený člověk má čas dopisovat nějakou diplomovou práci, o morálním rozměru nemluvě. Sledování e-mailů na jeho ministerstvu může (ale také nemusí) být kostlivcem vypadlým ze skříně jeho předchůdců.
Kristýna Kočí je kapitola sama pro sebe. Když byla zvolena do parlamentu, říkal jsem si, co asi pětadvacetiletá holka s minimálními zkušenostmi z reálného života (pohybovala se hlavně jako asistentka v politice) může jako programová ředitelka vládní strany této zemi přinést. Tak nějak na mě působila jako přehnaně ambiciózní kariéristka. Skutečnost ještě mé očekávání překonala. Nevím, jestli je vypočítavá, nebo hloupá (možná od každého trochu) a její role Bondgirl by byla k smíchu, kdyby nebyla spíš k pláči. Jako intrikánka se rozhodně neosvědčila a upřímné úmysly jí snad už nikdo věřit nemůže. Její vyjadřování na známé nahrávce patří do knajpy nejnižší cenové skupiny, ať už o nahrávání věděla, nebo ne.
Jaroslav Škárka je další, kdo může být jak padouch, tak hrdina. VV spoluzakládal a je možné, že ho opravdu vývoj v této straně znechutil a donutil ho udělat to, co udělal. Že ale bez skrupulí (a bez smlouvy) přijímal několik měsíců peníze a až pak si uvědomil, že se asi vlastně jedná o úplatek, je dost podezřelé.
Stanislav Huml je tak trochu neřízená střela a lehce střečkoval už od vstupu do politiky. Je to bývalý policista, dokonce „náš“ středočeský ředitel PČR. I když je považován za dopravního experta, některé jeho návrhy na mě působí tak, jako by asi lítal vrtulníkem a silnice znal jenom letem – světem.
Ekonomický expert Michal Babák dluží spoustu milionů, ale neváhá si dalších šest mega půjčit, aby je mohl věnovat své straně – protože už od roku 2006 je mu jasné, že vydělá ukrutnou hromadu peněz. Prostě ekonomický expert, jakého pro náš zadlužený stát hledáme.
Jednookým králem je tak Kateřina Klasnová, vystudované theoložka (!). Žádné aféry, kultivované vystupování a alespoň nějaké zkušenosti alespoň z pražské komunální politiky (jestli je toto ale výhodou si nejsem tak jistý :-)), a vlastně ještě Karolína Peake.
Že se vesele členové VV tajně nahrávají, poskytují nahrávky tisku, vylučují se ze strany bez obhajoby, státní správu promořují bývalými zaměstnanci „černošerifovské“ agentury ABL – na to už ani snad nemá cenu reagovat. Tato rozhádaná partička vrtá díry pod čarou ponoru do vlajkové lodi (vlády), která by měla vést tuto zemi vlnobitím vpřed.
Prostě z účastníků ankety TýTý, jak nazval voliče Věcí veřejných Miroslav Kalousek, se stali diváci Big Brothera (nebo Vyvolených? - VV) – mohou hlasovat a mají i dostatek informací z různých kamer a mikrofonů. Výsledek je stejně nechutný.
Naše milá vláda...
Jako asi mnoho dalších lidí jsem zklamán z dosavadního účinkovaní naší vlády vzešlé z voleb před několika měsíci. Po počáteční naději, že díky dost silné většině koalice v parlamentu konečně dojde k reformám, které zatím všechny předchozí vlády pouze slibovaly, vypadá vše jinak. Že to nebude procházka růžovým sadem napovídalo už poměrně dlouhé vyjednávání o koaliční smlouvě. „Vyskakovaly“ si zejména Věci veřejné (můj názor na tuto stranu chystám do dalšího příspěvku). Že malé koaliční strany okopávají kotníky svých větších partnerů už dobře známe z minulosti, výborně to uměli lidovci bez ohledu na barvu koalice, ve které právě seděli. Nicméně povedlo se a vláda začala pracovat.
Brzy se ale tak nějak začala hroutit představa, že se bude jednat o vládu protikorupční a proreformní. Vynořily se aféry Drobil – Michálek, Vondra, Bártovy statisícové obálky a jiné větší či menší "průšvihy". Premiér Nečas místo řízení státu musí soudcovat hádky v koalici a odolávat tlaku různých ekonomických skupin (kmotrů) ve vlastní straně. Přitom ve standardních poměrech by byl pravděpodobně velmi kompetentním premiérem.
Reforma zdravotnictví také nezačala nejšťastněji. Zatímco ministr Julínek začal svoji reformu zavedením poplatků, odborářští vyděrači z LOKu přinutili ministra Hegera začít jeho reformu zvýšením svých platů.
Z avizované důchodové reformy zbyly nic neřešící trosky s v podstatě zachovaným průběžným systémem, což bych čekal spíše od levicové vlády (přesto opozice tuto „reformu“ silně kritizuje). Nahrazení výpadku důchodového systému má přijít ze zvýšené a sjednocené DPH, přičemž první návrh na jednotnou sazbu 20% byl evidentně přestřelený.
A když už se zdálo, že vláda bude pracovat na návrzích reforem, přišla největší vládní krize. Členové strany, která měla být garantem otevřenosti a boje proti korupci, si navzájem předávají obálky se statisíci korun, navzájem se osočují, intrikují, pomlouvají a pořizují tajné nahrávky.
Bohužel vše směřuje k tomu, že veškeré reformní snahy i pod tlakem blížících se dalších voleb vyšumí do ztracena, stejně jako v minulosti. Jediný, kdo má z této situace je radost, je opozice, která ani nemusí nic dělat a preference jí utěšeně rostou. Rád bych se v tomto směru mýlil, čas ještě je, ale není ho mnoho. Navíc vláda nikdy reformy příliš nevysvětlovala veřejnosti a nyní s pošramocenou pověstí bude podporu občanů získávat jenom těžko. Jako pravicově smýšlející člověk jsem z dosavadního vývoje zklamán a nabízí se úvaha, jestli vůbec ještě situace může být horší i v případě pravděpodobného vítězství socialistů v dalších volbách.
Brzy se ale tak nějak začala hroutit představa, že se bude jednat o vládu protikorupční a proreformní. Vynořily se aféry Drobil – Michálek, Vondra, Bártovy statisícové obálky a jiné větší či menší "průšvihy". Premiér Nečas místo řízení státu musí soudcovat hádky v koalici a odolávat tlaku různých ekonomických skupin (kmotrů) ve vlastní straně. Přitom ve standardních poměrech by byl pravděpodobně velmi kompetentním premiérem.
Reforma zdravotnictví také nezačala nejšťastněji. Zatímco ministr Julínek začal svoji reformu zavedením poplatků, odborářští vyděrači z LOKu přinutili ministra Hegera začít jeho reformu zvýšením svých platů.
Z avizované důchodové reformy zbyly nic neřešící trosky s v podstatě zachovaným průběžným systémem, což bych čekal spíše od levicové vlády (přesto opozice tuto „reformu“ silně kritizuje). Nahrazení výpadku důchodového systému má přijít ze zvýšené a sjednocené DPH, přičemž první návrh na jednotnou sazbu 20% byl evidentně přestřelený.
A když už se zdálo, že vláda bude pracovat na návrzích reforem, přišla největší vládní krize. Členové strany, která měla být garantem otevřenosti a boje proti korupci, si navzájem předávají obálky se statisíci korun, navzájem se osočují, intrikují, pomlouvají a pořizují tajné nahrávky.
Bohužel vše směřuje k tomu, že veškeré reformní snahy i pod tlakem blížících se dalších voleb vyšumí do ztracena, stejně jako v minulosti. Jediný, kdo má z této situace je radost, je opozice, která ani nemusí nic dělat a preference jí utěšeně rostou. Rád bych se v tomto směru mýlil, čas ještě je, ale není ho mnoho. Navíc vláda nikdy reformy příliš nevysvětlovala veřejnosti a nyní s pošramocenou pověstí bude podporu občanů získávat jenom těžko. Jako pravicově smýšlející člověk jsem z dosavadního vývoje zklamán a nabízí se úvaha, jestli vůbec ještě situace může být horší i v případě pravděpodobného vítězství socialistů v dalších volbách.
čtvrtek 13. ledna 2011
Pan Dufek už není mezi námi...
Jak asi většina z vás už ví, ve středu 5. ledna ve věku nedožitých 89 let zemřel pan Josef Dufek. Znal jsem ho jenom několik let. Byl to člověk vyrovnaný a životem poučený, který věděl, že ne všechno je tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Do vysokého věku zůstal aktivním a každou chvíli jsme ho viděli na návsi, jak něco uklízí nebo upravuje. I když měl problémy s pohyblivostí, chodil mezi nás a ještě poměrně nedávno si troufnul vyrazit pěšky do Dobrovice. Byl živoucí kronikou naší obce, jeho vynikající paměť sahala do třicátých let minulého století.
Bude nám chybět...
Bude nám chybět...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)