Věci (ne)veřejné

Věci veřejné ve mně nebudily moc důvěry už v předvolební kampani. Mnozí upozorňovali, že se jedná o manažersky pojatý projekt – neboli „firmu“ založenou za účelem získání politického vlivu. To samo o sobě ještě nutně nemusí být nic špatného, pokud je tak konáno s dobrými úmysly. Vždyť už mnoho let se z různých stran ozývá volání po nových tvářích v politice a tady se jich objevilo poměrně dost. Voliči dobře slyší na boj proti korupci a tzv. politickým dinosaurům. Ovšem výsledek je poměrně tristní. Tato strana vlastně neví, jestli je pravicová, levicová nebo středová. Spolurozhodování sympatizantů („véčkařů“) prostřednictvím internetových anket spíš připomíná reality show nebo výběr nové Superstar na Nově. Nic proti přímé demokracii, ale aby řádově stovky v podstatě anonymních lidí rozhodovaly o osudech tohoto státu a toto rozhodnutí bylo závazné, to je na pováženou. Jednak je výsledek relativně lehce manipulovatelný, jednak pochybuji o dostatečné informovanosti respondentů potřebné ke kvalifikovanému rozhodnutí – a jistě bych našel spoustu dalších rozporů.

Největším problémem jsou ale jednotliví politici VV počínaje Radkem Johnem. Pokud měl někdo z „nových tváří“ pro vstup do politiky ty nejlepší předpoklady, měl by to být právě on. Je to inteligentní člověk s průpravou v médiích, dobrý diskutér, mezi občany populární a s přístupem k informacím. Bohužel hned od začátku výkonu funkce ministra vnitra bylo vidět, že přecenil své síly. Své bohaté vyjadřovací schopnosti často používá k vytáčkám a slibovaná otevřenost jde stranou.

Na Vítu Bártovi je vidět, že není zvyklý na diskuze a vše má tendenci řešit „silou“ – prostě z pozice majitele firmy. Zatím není úplně zřejmé, jestli ho máme považovat za Jasoně, nebo Drsoně české politiky, minimálně ale za nešiku (jeho podstrkované obálky, dřívější vyjádření o získávání veřejných zakázek ovlivňováním zadavatelů atd.)

Nevím, jaké kvalifikační předpoklady pro výkon funkce ministra školství dává panu Dobešovi jeho funkce hlavního personalisty v bezpečnostní agentuře ABL (dobře, je vystudovaný psycholog). Že dal své podřízené poměrně vysoké odměny mi ani tak nevadí, pokud si je opravdu zasloužila. Ale zaráží mě, že tak vytížený člověk má čas dopisovat nějakou diplomovou práci, o morálním rozměru nemluvě. Sledování e-mailů na jeho ministerstvu může (ale také nemusí) být kostlivcem vypadlým ze skříně jeho předchůdců.

Kristýna Kočí je kapitola sama pro sebe. Když byla zvolena do parlamentu, říkal jsem si, co asi pětadvacetiletá holka s minimálními zkušenostmi z reálného života (pohybovala se hlavně jako asistentka v politice) může jako programová ředitelka vládní strany této zemi přinést. Tak nějak na mě působila jako přehnaně ambiciózní kariéristka. Skutečnost ještě mé očekávání překonala. Nevím, jestli je vypočítavá, nebo hloupá (možná od každého trochu) a její role Bondgirl by byla k smíchu, kdyby nebyla spíš k pláči. Jako intrikánka se rozhodně neosvědčila a upřímné úmysly jí snad už nikdo věřit nemůže. Její vyjadřování na známé nahrávce patří do knajpy nejnižší cenové skupiny, ať už o nahrávání věděla, nebo ne.

Jaroslav Škárka je další, kdo může být jak padouch, tak hrdina. VV spoluzakládal a je možné, že ho opravdu vývoj v této straně znechutil a donutil ho udělat to, co udělal. Že ale bez skrupulí (a bez smlouvy) přijímal několik měsíců peníze a až pak si uvědomil, že se asi vlastně jedná o úplatek, je dost podezřelé.

Stanislav Huml je tak trochu neřízená střela a lehce střečkoval už od vstupu do politiky. Je to bývalý policista, dokonce „náš“ středočeský ředitel PČR. I když je považován za dopravního experta, některé jeho návrhy na mě působí tak, jako by asi lítal vrtulníkem a silnice znal jenom letem – světem.

Ekonomický expert Michal Babák dluží spoustu milionů, ale neváhá si dalších šest mega půjčit, aby je mohl věnovat své straně – protože už od roku 2006 je mu jasné, že vydělá ukrutnou hromadu peněz. Prostě ekonomický expert, jakého pro náš zadlužený stát hledáme.

Jednookým králem je tak Kateřina Klasnová, vystudované theoložka (!). Žádné aféry, kultivované vystupování a alespoň nějaké zkušenosti alespoň z pražské komunální politiky (jestli je toto ale výhodou si nejsem tak jistý :-)), a vlastně ještě Karolína Peake.

Že se vesele členové VV tajně nahrávají, poskytují nahrávky tisku, vylučují se ze strany bez obhajoby, státní správu promořují bývalými zaměstnanci „černošerifovské“ agentury ABL – na to už ani snad nemá cenu reagovat. Tato rozhádaná partička vrtá díry pod čarou ponoru do vlajkové lodi (vlády), která by měla vést tuto zemi vlnobitím vpřed.

Prostě z účastníků ankety TýTý, jak nazval voliče Věcí veřejných Miroslav Kalousek, se stali diváci Big Brothera (nebo Vyvolených? - VV) – mohou hlasovat a mají i dostatek informací z různých kamer a mikrofonů. Výsledek je stejně nechutný.

Naše milá vláda...

Jako asi mnoho dalších lidí jsem zklamán z dosavadního účinkovaní naší vlády vzešlé z voleb před několika měsíci. Po počáteční naději, že díky dost silné většině koalice v parlamentu konečně dojde k reformám, které zatím všechny předchozí vlády pouze slibovaly, vypadá vše jinak. Že to nebude procházka růžovým sadem napovídalo už poměrně dlouhé vyjednávání o koaliční smlouvě. „Vyskakovaly“ si zejména Věci veřejné (můj názor na tuto stranu chystám do dalšího příspěvku). Že malé koaliční strany okopávají kotníky svých větších partnerů už dobře známe z minulosti, výborně to uměli lidovci bez ohledu na barvu koalice, ve které právě seděli. Nicméně povedlo se a vláda začala pracovat.

Brzy se ale tak nějak začala hroutit představa, že se bude jednat o vládu protikorupční a proreformní. Vynořily se aféry Drobil – Michálek, Vondra, Bártovy statisícové obálky a jiné větší či menší "průšvihy". Premiér Nečas místo řízení státu musí soudcovat hádky v koalici a odolávat tlaku různých ekonomických skupin (kmotrů) ve vlastní straně. Přitom ve standardních poměrech by byl pravděpodobně velmi kompetentním premiérem.

Reforma zdravotnictví také nezačala nejšťastněji. Zatímco ministr Julínek začal svoji reformu zavedením poplatků, odborářští vyděrači z LOKu přinutili ministra Hegera začít jeho reformu zvýšením svých platů.

Z avizované důchodové reformy zbyly nic neřešící trosky s v podstatě zachovaným průběžným systémem, což bych čekal spíše od levicové vlády (přesto opozice tuto „reformu“ silně kritizuje). Nahrazení výpadku důchodového systému má přijít ze zvýšené a sjednocené DPH, přičemž první návrh na jednotnou sazbu 20% byl evidentně přestřelený.
A když už se zdálo, že vláda bude pracovat na návrzích reforem, přišla největší vládní krize. Členové strany, která měla být garantem otevřenosti a boje proti korupci, si navzájem předávají obálky se statisíci korun, navzájem se osočují, intrikují, pomlouvají a pořizují tajné nahrávky.

Bohužel vše směřuje k tomu, že veškeré reformní snahy i pod tlakem blížících se dalších voleb vyšumí do ztracena, stejně jako v minulosti. Jediný, kdo má z této situace je radost, je opozice, která ani nemusí nic dělat a preference jí utěšeně rostou. Rád bych se v tomto směru mýlil, čas ještě je, ale není ho mnoho. Navíc vláda nikdy reformy příliš nevysvětlovala veřejnosti a nyní s pošramocenou pověstí bude podporu občanů získávat jenom těžko. Jako pravicově smýšlející člověk jsem z dosavadního vývoje zklamán a nabízí se úvaha, jestli vůbec ještě situace může být horší i v případě pravděpodobného vítězství socialistů v dalších volbách.